Naše cesta k protinožcům..: 8. či spíše 9.týden

Streaky Bay - proužkatá zátoka. Tak jak viděli poprvé tento záliv, a nyní městečko, první objevitelé v 19. století, tak ho vidíme teď my. Průzračná voda zálivu, rozproužkovaná pásy řas. Krystalická čistota kam se podíváš. Hlubší tóniny mořské modré, přechází do světlé modři o patro výše, vše rámované bílou barvou útesů a svítivě bílou barvou písku. Až oči přechází.

Ještě že máme ty sluneční brýle Par Excelance Quicksilver. Koukáme z autobusu na tu krásu a nevěříme vlastním očím. 360 stupňový výhled, 270 stupňů z toho zabírá moře. Granites, surfařská vlna vln 2km pod námi, Bombie, G –land.. A další jména pro velký kluky surfařský.

Píšeme od Wayna s maskáčovým neoprénem a vodním skútrem, se kterým roztahuje na laně po místních vlnách nejlepší surfaře světa. Tzv. Tow-in. Chytání obrovských vln daleko od pobřeží pomocí jet- ski. Od Streaky Bay na jih je moře vody. A pak Nic. Tisíce kilometrů jižněji Antarktida. Silné bouře hluboko v Jižním oceánu rozfoukají a rozbouří vlny- jako když plácáte dlaní do vody ve vaně. Vlny nic nezmenšuje, nic jim nebrání v pohybu a v plné síle dorazí sem k nám. Třeba včera měly 8m na výšku.

Náš další workaway počin a opět trefa do černého. Nemůžeme si tento způsob cestování vynachválit. Dnes se o daném místě dá přečíst a načíst cokoli. Historie, příroda, kde spát, kde jíst. Ale poznávat konkrétní lidi a jejich životní osudy je nad možnosti sebelepšího průvodce. Spousta inspirace a námětů k přemýšlení.

Třeba teď bydlíme v autobuse u Wayna s maskáčovým neprénem. V autobuse, vedle jeho plechového domečku a plechové kadibudky. Obojí na kopečku s báječným výhledem. Autobus má vykachličkovanou podlahu a stůl a postele a elektřinu. Maty je nadšený a my taky.

Cesta sem z vnitrozemí byla klikatá. Z Cooper Pedy jsme si konečně našli ten slavný Jižní kříž a srovnaly buzoly a zamířili prudce k jihu. Zpočátku po frekventované asfaltové silnici. Ale to bychom nebyli my, abychom z ní zase nesjeli. Prašná cesta do Kingoonya, ospalého městečka na Ghan railway- slavné železnici spojující Adelaide a Perth. Projede jim pod nosem cca 100 vlaků týdně. Ale žádný nestaví. Tak tu žije pár lidí starající se povětšinou o koleje a jeden hospodský starající se o hospodu. Hospoda s historií a patinou, stojící zde od počátků osídlení v 19. století. A fousatý a zamračený hospodský v ní. Podle mého, taky od cca 19. století. Za hospodou prudká zatáčka doprava a dalších 150 km po prašné cestě k Lake Gardner. Po jezeře zbyla veliká nasolená placka. S Annual Lake Gardner national speedracing competition. A my tu parádu viděli z dálky. Spíše slyšeli burácení motorů a třpytivé odlesky v dálce. Údajně dosahují v upravených čtyř a dvoukolových speciálech až 400km/h.

Po dalších 150 km v pustině konečně asfalt. A benzin a obchody a civilizace. Za dalších dvěstě Port Lincoln se svými 15 tisíci obyvateli. Na zdejší poměry velkoměsto se vším všudy. S Benzinkou, K-marketem a McDonaldem. V autě máme vše pokryto tenkou vrstvou červeného prachu z vnitrozemí. Umývali jsme ho postupně několik dní. Surfy a neoprény ale hned ve Fishery Bay za městem. Sebe a Rémyho v pronajatém domečku v Coffin Bay za dalších padesát kilometrů. Jak je Port Lincoln hlavní tuňákové město Austrálie, tak Coffin Bay je slavné pro své ústřice. 1,5 roku rostou a bobtnají ve zdejších křišťálových vodách. My tento kulinářský klenot měli od rybářů za cca 15 Kč kus. U nás francouzké, poloviční velikosti a ne tak skvostné a čisté chuti seženete za cca 60 Kč kus. Celý zdejší průmysl zaměstnává 100 lidí, jež zásobuje ústřicemi hlavně trhy v Melbourne a Sydney a část Asie. Jejich životnost po vylovení, chlazených na ledu, je pouze 7 dní. My v Evropě máme tedy smůlu, a krom ní, ústřice francouzké a irské..

Po dvou dnech nám ústřice lezou i ušima a máme od jejich srkání a citrónování trvale našpulenou pusu. Umytí a odprášení pokračujeme dál na západ. Do Streaky Bay.