Naše cesta k protinožcům..: 13.týden, téměř v cíli

25. 4. jsme tedy přistáli zpět Perthu. Koukali, jak na zjevení na prázdné ulice a spořádaný provoz. Hodný Marek nás vyzvedl po příletu a odvezl si nás k sobě do domečku. Čerstvě koupený, v satelitní zástavbě na vlakové trati, 30 minut ráno mašinkou do práce. Začal u Hawlett-Packard v Praze a pak to vzal přes Portoriko do Perthu. Dál už to nejde. Akorát řídí spořádaně dle rychlostních tabulí, vyhazuje blinkr, když předjíždí a odmítá na kruháči jet v protisměru, i když je to přece k té odbočce blíž tudy.

Klidný, usměvavý, umí poslouchat, nemluví rychleji, než myslí. Hodně toho viděl, zažil a má smysl pro humor. Byl by z něho dobrý chirurg. Možná ne úspěšný u nás, ale dobrý určitě.

Další den jsme absolvovali projížďku lodí z Pethu do Fremantlu a okukovali jedny z nejdražších nemovitostí na světě. Jak je Perth extrémně izolované velkoměsto, obklopené nerostným bohatstvím ze všech stran, panuje zde specifické finanční klima. Třeba řidič kamiónů zde mohl vydělávat až 100 tisíc AUD ročně (2 miliony korun). Tedy spíš mohl. I na Perth došlo. Vše se globalizuje a normalizuje. I platy.

25.duben je ANZAC day. A stoleté výročí k tomu. 25. 4. 1915 se za úsvitu vylodili Australské a NovoZélandské Armádní sbory (Corps) na turecký polostrov Gallipoli u Dardanel, aby nakonec dostaly na frak a po těžkých ztrátách odpluly v prosinci téhož roku. Nicméně bojovaly udatně a jako relativně čerstvý suverénní stát (nezávislost od Británie až roku 1901) získaly kredit a uznání světových velmocí. Ve druhé světové válce jich umřelo celkem 200 tisíc. Na 20 miliónů obyvatel vysoké číslo. A to se u nich pořádně ani neválčilo. Austrálci jsou na svou armádu nesmírně hrdí a ANZAC day se slaví každý rok za úsvitu. Letos se sešlo v Pertském hlavním parku 80 tisíc lidí. V šest hodin ráno!!

My tam nebyli.

Další den návštěva AQWA- Aquarium of Western Australia s 90ti metrovým podvodním tunelem. Dozvěděli jsme se tam samé důležité věci, jakože rejnok plave i pozpátku, velryba neumí vypláznout jazyk, mořský koník se dokáže dívat každým okem jinam a žralokovi doroste vyražený zub za 2 dny!!

A další den převod našeho Rémyho na západoaustralské značky. Což by nám mělo..mohlo zvýšit prodejní cenu. Žádný plezír, slušně řečeno, ale povedlo se.

A bádání nad mapou a kalendářem s Lonely Planet v ruce. Ruce kreslí po mapě nahoru a dolu. Jak, kam, když už máme jen 3 týdny a západní Austrálii tak velikou a širokou?

Ukousnout spíš menší kousek. A pořádně si ho vychutnat. Hlavně se nezakuckat a nemluvit s plnou pusou. Taktika to osvědčená. Opouštíme od vnitrozemských hor a míříme na sever podél pobřeží, postupnými přískoky vpřed. A na závěr obrat a rychlosjezd zpět do Perthu na letadlo.

29.4. ráno Rémy znovu nabalen. Vše zapadá na své místečko přesně vyměřené a osvědčené. Jako skládačka. Vyjíždíme. Jen Mickeyho jsme ztratili. Mickey, napřed nepřítel, pak obdivovaný kamarád. Myška z Cactus beach z Jižní Austrálie, co s námi jela poslední tři tisíce kilometrů do Perthu. Okusovala kamarádsky jen po troškách, nikdy neporušila obal od ničeho tekutého a bobky nechávala jen na omyvatelných površích. Přežila celní potravinovou inspekci na hranicích Jižní a Západní Austrálie, i naši vlastní hloubkovou kontrolu v Esperance včetně vysavače a vystěhování celého nákladu. Kabrňák. Ale 14 dní v zavřeném autě bylo i na něj moc. Je pryč a skotačí vesele ve Wellárdském parku. Nebo u Marka doma.

Dnes, 4.5, jsme doskočili do Carnarvonu, 900 km severně od Perthu. Za 6 dní. Palmy , banánovníky. Vzhůru do tropů, ještě se na chvíli ohřát. Teplota moře i vzduchu stoupá. Podzimní deště jsme nechali pod sebou. Rychlost nijak oslňující, ale chutě a vůně o to výraznější. Probádáme okolí a obracíme zpět.